Rozhovor vedl zakladatel Carbonegu Václav Kurel přímo v prostorách neobvyklé rodinné farmy v Ohaři, 20 km od Příbrami. Hospodářství je zajímavé nejen pro netradiční výběr zvířat, ale i tím, že se v něm majitel již pár let věnuje regenerativní pastvě. Na následujících řádcích se tak seznámíte nejen s mnoha perličkami a zajímavostmi z chovu buvolů, ale i s jeho osobním příběhem. Jakou mají buvoli sílu? Jak fungují ve stádu? Je těžké vyrobit z buvolího mléka mozzarellu? A dělá to rád? Co na to všechno říká okolí? Je problém prodat produkty z buvolího mléko? A šel by do tohoto podnikání Alex Page znovu? To vše zjistíte níže.
Text tohoto rozhovoru byl mírně redakčně upraven, jeho originální verzi naleznete (i s českými titulky a videem) na Youtube kanálu Carboneg, případně v audio podobě na Spotify, Google podcasts a Apple podcasts.
Václav: Alex Page pochází z Velké Británie. Dříve pracoval jako vysoký úředník v britské administrativě, účastnil se jednání s britským premiérem, působil v Bruselu. Jednoho dne však tu velmi dobře placenou práci opustil a v roce 2010 přijel do České republiky, neboť se zamiloval do krásné české dívky jménem Anna. Je to tak?
Alex: Ano, to je pravda.
V.: Později se Anna s Alexem vzali a v roce 2015 v Ohaři koupili farmu o 20 hektarech. Od roku 2017 zde chovají buvoly a produkují buvolí mléko a sýr. Alexi, co vám tohle životní rozhodnutí přineslo? A jak jste k chovu buvolů vůbec dospěli?
A: No, jak jsi řekl... Zamiloval jsem se do své ženy, když jsme se potkali v Bruselu. Stal se mi pak takový ten "osvícený" moment, kdy jsem si uvědomil, že práce v kanceláři není to, co bych chtěl dělat po zbytek života. Mluvili jsme o tom se ženou a došli jsme až k diskuzím o založení malé rodinné farmy někde v Evropě. A právě to, že je Anna z Česka, nám umožnilo tuto příležitost – přestěhovat se sem, najít malý kousek země, který bychom mohli spravovat a zkusit s ním udělat něco, co by mělo sociální a environmentální přínos.
V.: Proč právě buvoli?
A.: Buvoli jsou velmi zvláštní, řekl bych až speciální zvířata. Jsou neuvěřitelně milující, dávající. Ne, že by byli vyloženě vzácní, ale velmi se liší od jiných typů zemědělských zvířat a práce s nimi je rozdílná od postupů, které můžete spatřit ve většině koutů Evropy. Já jsem vždycky chtěl dělat něco trochu jiného. A asi i proto, že jsem přicházel z kancelářského prostředí, bez předchozí zkušenosti s farmařením, jsem si řekl, že zkusím dělat něco trochu neotřelého.
V.: Jaký je vlastně rozdíl vůči mlékárenské produkci s kravami?
A.: Popsal bych to tak, že buvolí mlékárenský podnik (alespoň tak, jak ho vedeme my) je systém s nízkou intenzitou a nízkým výkonem. To znamená, že se toto zvíře obzvláště dobře hodí pro regenerativní způsob hospodaření. Víte, my jsme do toho nikdy nechtěli jít se spoustou strojů a chemikálií, používat jich tisíce a tisíce litrů každý rok... Jsme jen malá rodinná farma. Hledali jsme tedy něco, co se výrazně liší v nabídce spotřebiteli.
V: Je třeba rozdíl v ziskovosti mléka?
A.: Bavíme-li se o nejvyšší dojivosti buvola, může to být kolem 10 litrů denně. Zatímco u některých amerických nebo holandských mléčných plemen krav můžete získat až 60 litrů denně. Já ale nechci dělat tento druh produkce mléka. Buvoli navíc nabízí opravdu velmi kvalitní produkty. Skvělá mozzarella, báječně chutné mléko, dobré jogurty, skvělý kefír... Myslím, že pro někoho, jako jsme my, v naší situaci, mají mnohem víc co nabídnout.
V.: Hodí se říct, že jste první a dosud jediná buvolí farma v Česku s mléčnou produkcí, je to tak? To zní jako velmi odvážný krok!
A.: Tak to je, ano. Všechno, co stojí za to, myslím, vyžaduje nějakou odvahu.
V.: Předpokládám, že v tom musí být také obrovské investice, ať už z vaší strany, či z dotací, že?
A.: Máte pravdu. V roce 2015 jsme v Ohaři koupili statek, který do doby, než jsme jej převzali, nebyl obydlen více než 30 let. Vedle financí to vyžadovalo i mnoho zajímavého přemýšlení o novém využití budov. Nyní například sedíme v sýrárně, což je úplně nová vestavba do staré budovy, která byla dotována a financována z evropských peněz, jež k nám přicházejí prostřednictvím českého ministerstva zemědělství – Fondu pro rozvoj venkova. Ale potřebovali jsme také například upravit i stodolu, aby byla vhodná k ustájení zvířat. Myslím, že právě to, že jsme museli začít od nuly, nanovo, nám dalo cennou příležitost nemít sice ideální farmu (ostatně nic takového ani neexistuje), ale mít farmu nastavenou tak, aby nám umožnila využívat námi zvolený typ hospodaření – regenerativní zemědělství. Například pastvu máme díky tomu velmi blízko, necelých 30 metrů. Zvířata mohou vyjít ze stodoly, my je pak dáme na den na pole a zase je večer přivedeme zpět, tedy můžeme je vodit dovnitř a ven velice snadno. Naše působení tady však vyžadovalo i poměrně hodně práce úplně jiného druhu – na tom, jak nás vnímali zdejší farmáři. Chovat v poměrně produkční oblasti buvoly? Lidé si mysleli, že jsme blázni. Nebudu lhát, někdy si sám myslím, že jsme blázni, ale... Lidé si mysleli, že jsme blázni také proto, že nikdo jiný v Česku vodní buvoly nedojí. A znovu – lidem přijde zvláštní se o to pokoušet, ale já myslím, že každá výzva stojí za to a udržuje nás svěží.
V: V současnosti tu máte přibližně 20 buvolů. Jak je pasete? Jaká je praxe?
A.: Naše zvířata máme rozdělena do dvou odlišných skupin. První skupinu vedou dva starší buvoly, samec a samice. Právě oni nám spravují dětskou skupinu, teenagery a mláďata. Buvoli jsou od přírody matriarchální, takže samice řídí stádo, zatímco samci jsou v přírodě běžně kilometry daleko a přichází jen na dobu rozmnožování. Dětskou skupinu nám tedy vede naše nejstarší samice. Ona je královna celého stáda a horní pastviny. Má to tam hodně ráda, má u sebe jednoho samce, kterému může šéfovat a říkat, co má dělat, a společně dávají docela dobrou výchovu mladším buvolům. Učí je, jak se chovat, což se hodí, když pak přijdou do dojného stáda. A také je zklidňují, takže je pak můžete snáze ovládat, kartáčovat je a chodit kolem. V této skupině je v tuto chvíli asi 10 kusů. Pak máme dojné stádo, s nímž celou dobu běhá i býk, a to je momentálně sedmičlenná skupina. Ta první skupina je v podstatě celoročně venku, pokud tedy není opravdu velká zima. V jejich případě je tudíž potřeba opravdu jen nízká intenzita nějakého našeho řízení. Inklinují k "rančování", mají tedy k dispozici plochu volné půdy, kterou kontinuálně spásají téměř až do zničení, než je pak přesuneme do další sekce. V budoucnu se však jejich pastvu budeme snažit řídit stejně, jako v současné době u našeho hlavního dojného stáda. Dojné stádo vedeme velmi přísnou rotační, respektive "pásovou pastvou" – nikoli ale tou tradiční. Prošli jsme si obdobím obnovy našich travních porostů. Máme nyní dobré vícedruhové pastviny, kde některé druhy rostlin disponují velmi hlubokými kořeny, například čekanka či vojtěška, které se dostanou až k hladině spodních vod.
V.: Tyto druhy jste tam vysadili záměrně?
A.: Ano. V minulosti jsem se účastnil řady výzkumů a jeden Brit, s nímž jsem právě při výzkumech hodně spolupracoval, využíval tuto směs druhů pro své pastviny. A protože hospodaří na podobné půdě jako my, tedy na docela suché, trochu kamenité půdě náchylné k vysychání, věděli jsme, že je to cesta i pro nás. Chtěli jsme docílit takové pastvy, aby vždy, když k ní buvoli dostanou přístup, nabízela dostatek čerstvé trávy. Ta je potřeba zejména pro dojící zvířata, protože čerstvá, vysoce kvalitní pastva poskytuje velmi dobrou návratnost v produkci mléka. Snižuje naše náklady, ale také nám poskytuje nejvyšší možný výkon, jaký lze vůbec očekávat. V této konkrétní pastevní sekci máme více než 20 různých druhů. Jsou zde trávy, štírovník, komonice čtyři různé druhy jetelů, vojtěška, řebříček, krvavec ale třeba i čekanka, která svými kořeny narušuje a otevírá půdu. Její kořen roste až do hloubky 1,8 m a je tudíž velmi dobrý v rozbíjení zhutnělé půdní struktury. Bohatá biodiverzita a široké spektrum druhů na pastvině je velmi důležitá věc. Mimo jiné významně zvyšuje celkový objem biomasy. Na pastvině jsme původně měli konvenční travní směs, která byla tvořena jedním jetelem a několika trávami. A ačkoli ji buvoli spásali, mnohem raději dnes spásají tento vícedruhový mix. Obsahuje mimo jiné jetely a velmi hluboce zakořeněné rostliny, což skvěle pomáhá udržet na pastvině čerstvou trávu, protože se porost pořád dokola sám obnovuje. Velmi dobře to také vyhovuje étosu regenerativní pastvy: třetinu spást, třetinu nechat a třetinu ušlapat. Hodí se to k tomuto systému hospodaření velmi, velmi dobře. A buvoli to milují.
V.: Jak často buvoli na této pastvině rotují? Jak často je přesunujete?
A.: Do vytyčeného pásu pastviny chodí zhruba na dva dny, protože máme jen pár zvířat. Sežerou jen vrchní třetinu, zbytek zůstává. Když je pak přesuneme dál, vidíme, že regenerace trávy na spaseném pásu, ze kterého právě odešli, se děje téměř okamžitě a v porostu zůstává voda a vlhkost. Když jsem tento systém pastvy spustil, přesouvali jsme stádo jen každé tři dny. Tráva potřebovala delší dobu na odpočinek, než se mohlo začít nanovo. Protože se nám ale tráva už docela pěkně vzpamatovala a regeneruje rychleji, mohu je tam vpustit mnohem dříve. V moment, kdy se tam stádo vrací, uběhne tak 45 až 55 dní. Takhle dlouho u nás tedy trvá, než se stádo vrátí zpět do stejného pásu, který byl použit jako první.
V.: Udržujete vždy stejnou dobu odpočinku pro každý pás pastviny?
A.: Doba odpočinku je téměř stejná pro každý pás. Snažím se to rozdělit rovným dílem, ale opět – je to proces, učíme se. Pořádně se to snažíme dělat teprve asi dva roky. Toto je naše druhé léto skutečně správné pastvy. A ano, mění se to, musíme být flexibilní. Někdy je prostě potřeba říct dobře, tentokrát v tomto pásu nestráví dva dny, ale jen jeden. A pak možná zas v jiné sekci tři. Schopnost přizpůsobit se tomu, co leží přede mnou, je klíčová a pořád se jí učím. Je to ale jediný způsob, jak to lze zvládat.
V.: Když se ohlédnete za svou praxí regenerativní pastvy, byť není zas tak dlouhá, co vidíte? Jaký je výstup? Je už po těch dvou letech znát nějaká změna?
A.: Nemám žádná tvrdá data, ale z mého pozorování plyne, že nám tu narostl počet ptačích druhů. Máme tu pravděpodobně čtyři nebo pět druhů ptáků, které jsem zde dřív neviděl. A máme i vyšší celkové počty. Protože s pasoucími se zvířaty se pastva, zvláště v podvečer, stává pro ptáky lákadlem. Jsou pak úplně všude. Živí se hmyzem, který létá kolem buvolů samotných, nebo hmyzem na lejnech. Další změnu přinesl také zmiňovaný vícedruhový porost. Díky němu zas máme spoustu různých kobylek, cvrčků... Je to až exploze, což je skvělé, protože právě ptáci je milují. A ještě jeden rozdíl je zřejmý, ten je zase báječný pro mě. Všimli jsme si nárůstu biomasy a porostem zadržené vody. Úplně se nám to tu zbláznilo, je to prostě bezvadné! Obzvlášť s ohledem na sucha, která naši lokalitu sužují. Letos to u nás sice nebylo až tak špatné, přesto ale lze říci, že tu sucho bylo a mnoho nenapršelo. Já však měl pro své buvoly každý den čerstvou trávu. Fantazie!
V.: To je úžasné, obzvlášť letos při velmi suchém létě. To je paráda.
A.: Je zřejmé, že sucha budou v budoucnu sílit. Ne že bych neměl vůbec žádné problémy kvůli suchu, ale musím říct, že mám tři pole, která musím v příštích pár dnech posekat na seno, a já to seno vůbec nepotřebuji!
V.: Toto je tedy váš důkaz, že koncept funguje!
A.: Ano, přesně tak! Už na začátku téhle mé životní změny, útěku od práce v kanceláři a snahy stát se farmářem, bylo jedním z mých hlavních cílů pomoci životnímu prostředí v boji se změnou klimatu, která se odehrává právě teď, přímo před našimi okny, jak se můžeme přesvědčit každý den znovu a znovu. Na naší farmě se tedy masivně neřídíme ekonomikou, to není náš hlavní hnací motor. Je jím poskytování environmentálního a sociálního přínosu. Jsme také přímými prodejci našeho mléka, což je, myslím, další klíčový cíl malých rodinných farem. – Prodávat přímo na trh.
V.: Takže vaše farma není hlavním příjmem vaší rodiny..? Je to tak, že ekonomika není hlavní hnací silou vašich rozhodnutí?
A.: Správně. Ekonomika samozřejmě hraje svou roli, nedělal bych něco, co by prodělávalo obrovské množství peněz, protože to by bylo ze své podstaty tak trochu zbytečné a stresující. Myslím to tak, že se vždy díváme na trojúhelník udržitelnosti. Jsem tak zvyklý přemýšlet už díky mému předchozímu zaměstnání ve státní správě, kde jsme se snažili rozvíjet zastaralou vládní politiku ze 70. let či tak nějak... Trojúhelník se skládá z environmentální, sociální a ekonomické stránky udržitelnosti. Potřebujete, aby fungovaly všechny tři, ale myslím, že hlavně v našem "kapitalistickém" druhu systému, či lépe řečeno v ekonomickém systému, který máme v tuto chvíli, se lidé více řídí penězi než těmi dvěma zbylými aspekty. A zatímco v minulosti jsem to míval podobně, nyní mám to štěstí, že jsem dostal příležitost přemýšlet více o sociální a environmentální stránce toho, co se snažím dělat. Připouštím, že jsem byl v životě velmi privilegovaný – co se týče práce, rodičů, vzdělání... Díky tomu jsem nyní v pozici, která mě přiměla myslet trochu jinak.
V.: Řekněte nám prosím více o vaší výrobě. Jak probíhá a jaké produkty si od vás můžeme zakoupit?
A.: Protože nyní přecházíme ze zimní produkce na jarní produkci mléka, v tuto chvíli nedojíme a užíváme si klidu. Abychom využili benefity regenerativní pastvy, měníme dojnou sezonu z podzimní/zimní na jarní/letní, abychom využili čerstvou trávu. "Na trávě" je nejen nejlevnější způsob, jak produkovat mléko, ale také přináší opravdu mnohem zdravější mléko. Rozdíl je poznat také v chuti. Vyrábíme snad každý mléčný výrobek, na který si vzpomenete, nebo alespoň většinu z nich. Dělám je všechny sám, tady v sýrárně. Toto je tedy moje malá experimentální zóna.
A.: Než jsem začal farmařit, nikdy jsem nevyráběl žádné sýry. Vše jsem se učil buď z internetu (YouTube, nějaké facebookové skupiny) nebo čtením knih. Uvědomil jsem si, že se musím učit nějak efektivněji, a tak jsem se spojil s chlapíkem v Rakousku, který vyrábí skvělé buvolí produkty. Snažil jsem se nasát co nejvíc informací v podstatě odkudkoli, abych na to přišel. Začali jsme nejprve s produkcí jogurtů a dalších produknů z jogurtu odvozených. Třeba jogurtový sýr labneh, ke kterému se mohou přidat i bylinky a vznikne něco jako Lučina (ne tedy úplně to samé, ale smetanový sýr podobné konzistence). V prvním roce jsem také začal vyrábět sýr halloumi. Celá naše produkce hodně úzce souvisí s tím, kolik času mám k dispozici. Když dojím dvakrát denně, mám času méně. Takže jsem se snažil vyrábět sýr, který byl docela rychlý, a pak až, pomalu, jsem začal vytvářet další typy sýrů, které dnes vyrábíme. Co pravidelně dělám a považuji za důležité jsou ochutnávky sýrů. Až když jsem spokojený, že daný sýr u ochutnávky uspěl, a jsem si jistý, že ho pro příště umím udělat stejně, konzistentně, pak teprve ho začnu prodávat. To se samozřejmě týká i těch sýrů, které jsou velmi náročné na výrobu, například mozzarelly, pro kterou jsou buvoli známí. Její výroba z buvolího mléka je ve skutečnosti dost složitá. Velmi záleží na pH mléka a na tom, jak je s ním manipulováno po dobu kultivace mléka. A trvá to velmi dlouho, protože se to snažím dělat poctivě, ručně, je umění nedělat vše na stroji. I proto výroba mozzarelly trvá asi sedm hodin od začátku do konce. Takže když dojím ráno a večer, opravdu mezi tím nemám sedmihodinové volné okno na zkoušení nových věcí. Momentálně proto dělám mozzarellu jen výjimečně, pro rodinu, v malém měřítku. Na prodej máme jiné sýry, třeba tvrdé.
V.: A plánujete ji v příštích dvou, třech, pěti letech vyrábět více?
A.: Lidé se mě na mozzarellu pořád ptají, dokonce je to skoro jediná věc, kterou si žádají. To mě trochu mrzí, protože je více zajímavých buvolích produktů než jen mozzarella. Třeba buvolí sýr feta je úžasný. Zkoušíme vyrábět měkké sýry, ale trvá trochu déle, než dozrají. Někde mezi 3 až 12 měsíci. Pokud bychom chtěli raději dělat třeba modrý sýr (skvělý je třeba anglický stilton, italská cambozola a gorgonzola nebo niva jako český ekvivalent), tak ten bychom museli nechat zrát i 12 měsíců. Pak bychom ale zase potřebovali investice do skladování sýra. Takže se snažíme vyrábět a stavět naše portfolio produktů pomalu. Trvá to, protože to obnáší třeba i nutnost se ujistit, že každý námi nabízený produkt bude mít stejnou kvalitu pokaždé, když je znovu vyrobíme. Věřím, že je důležité, aby spotřebitel věděl, že když přijde a koupí ode mě sýr feta nebo když si dá čerstvé mléko, jogurt,... bude chutnat pokaždé stejně.
V.: Jaký je váš oblíbený produkt?
A.: Zmrzlina! Přesněji řečeno "gelato" (zmrzlina italského typu). Jsou dva důvody, proč tuhle práci miluji. Kvůli mléku, které jsem naprosto zbožňoval už jako dítě, a pak kvůli buvolí zmrzlině.
V.: V čem je buvolí mléko jiné než kravské?
A.: Buvolí mléko má v průměru asi 7 % mléčného tuku. To je velký rozdíl vůči kravskému mléku, které má kolem 2,8 – 3,8 % tuku. Některé krávy, třeba plemene Jersey, samozřejmě také dávají tučnější mléko. Rozdíl je ale i ve způsobu, jakým jsou v buvolím mléce vázány molekuly tuku. Tuk buvolího mléka lze zařadit mezi polynenasycené tuky, což je zdravější forma mléčného tuku, než jaký nalezneme u klasického kravského mléka. Také to ale znamená, že když dělám kilo sýra, potřebuji na totéž kilo méně buvolího mléka, než kdybych používal mléko kravské. Na totéž kilo sýra bych potřeboval okolo 10 litrů kravského mléka, ale pouze pět až sedm litrů buvolího.
V.: Myslím, že potenciál pro buvolí mléko je v Česku obrovský. Jak to vnímáte vy?
A.: Ano, opravdu nemáme problém naše produkty prodat. Problematické samozřejmě bylo, když si lidé začali produkty kupovat a my jsme pak třeba ještě měnili receptury. Nebo když přecházíme ze zimní na letní produkci, třeba jako nyní, jak jsem už zmínil. Po 3 nebo 6 měsících teď máme vlastně půlroční pauzu. V tu chvíli je vždy trochu stres, zda se zákazníci vrátí. Tohle první znovuzavedení produktu je pokaždé trochu těžké, ale jakmile zákazníci naše produkty znovu ochutnají, už se nepřestanou vracet.
V.: Když jste schopni prodat své produkty, existuje nějaká jiná výzva, které čelíte? Je nějaký problém, který potřebujete vyřešit v následujících měsících, letech?
No, měli jsme velké štěstí, že se moje žena účastnila speciálního projektu Bond, který se snažil propojit farmáře. Tam potkala lidi věnující se podpoře zemědělské komunity třeba formou diskuzních skupin, které probíhají většinou v Praze, ale i v jiných koutech ČR. Díky těmto lidem prodáváme naše produkty těmto skupinám v Praze. Odebírají kolem 80 % námi vyrobených produktů. Pravidelně každý týden jim doručíme nějaký balíček. Jeho obsah namyslíme vždy na začátku sezóny, která trvá šest měsíců. A díky tomu vím, že v průběhu příštích šesti měsíců každý týden prodám to, co vyrobím. Zbylých 20 % produktů pak běžně směřuje místním lidem. V Příbrami, Písku,... K paní hned tady za rohem, která si bere každý týden 10 litrů mléka, protože mléko miluje. Pokud máme produkty navíc, ani s tím nemáme problém, protože se snažíme spolupracovat s jinými farmáři a lidmi v lehce barterovém režimu. Například je tu jedna dáma, velmi dobrá přítelkyně mé ženy, která má slepice. Takže jí dáváme naše produkty a ona nám dává na oplátku vejce.
V.: Co byste doporučil někomu, kdo má v plánu mít svou vlastní farmu? Doporučil byste mu, aby si založil právě mléčnou buvolí farmu?
A.: Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem se do toho tenkrát pustil, bylo, že jsem o tom na začátku mnoho nevěděl. Kdybych to měl udělat znovu, nejspíš bych do toho nešel. Znovu bych si už asi nevybral být farmářem, protože je to neuvěřitelně tvrdá práce. Je to úplně jiné než sedět v kanceláři. Je to mnohem příjemnější, ale řekl bych, že ten stres z vlastního podnikání je v ledasčem horší. Konkrétně buvoli se navíc významně liší od běžných dojnic, jsou docela specifičtí na chov. Jsou například neuvěřitelně destruktivní. Zajímavý je poměr jejich síly vůči hmotnosti, tedy kolik váží v porovnání se sílou, kterou umí vyvinout (podobně jako to řešíme třeba u aut). U buvola je poměr tohoto výkonu v poměru 4:1. Na 1 kilo tedy dokáže vyrobit čtyři kila síly, což je velmi odlišné od běžné dojnice, která obvykle zvládne jedno až dvě kila. Takže například můj nejstarší buvolí býk s 1400, no, spíše s 1500 kily, může tlačit 8000 až 10000 kilogramy váhy. Co to znamená? No že potřebujete oplocení z trubek, jako máme třeba v naší stodole, které je ve srovnání s běžným masivní. Pokud to vezmete napřed v úvahu a podle toho své podnikání plánujete, jste v pohodě. Pokud ne, může nastat problém, jsou to další výdaje. Moje dojné stádo je třeba zrovna teď neplánovaně uvnitř, protože býk, který se stádem je, strhl všechny ploty. To jen pro příklad. Další velmi specifická věc je dojení buvola. Samice dokáže zadržet mléko, což je velmi odlišné od klasických dojnic a běžného dojení. Krávy nemohou jen tak zadržet mléko. Jakmile uslyší dojírnu, rutinně se jim v mozku vyplaví oxytocin a začnou mléko doslova pouštět. Pokud jste někdy pracovali na velké farmě na dojení, pravděpodobně jste viděli u několika zvířat už při příchodu do dojírny kapat mléko. Buvol tohle umí zastavit. Umí to jakoby vypnout. To proto, že s buvoly bylo v poslední době jen velmi málo geneticky manipulováno a v přírodě je přerušení dojení mechanismus, který je brání vůči predátorům. Takže ještě jednou... pokud tohle všechno víte, jste v pohodě. Když jsem ale já začal dojit, v těch prvních pár týdnech jsem dostával méně než půl litru na zvíře a samozřejmě jsem si myslel, že někde dělám něco hodně špatně.
V.: Je to tedy dobrá práce pro ty, kdo se rádi učí, objevují, mají rádi výzvy...
A.: Ano, pro ty, které baví se učit a kteří mají zájem o takové dobrodružství... nebo bláznovství, záleží, jak se na to člověk dívá. Napadá mě totiž další řada překážek, které je potřeba překonat. Už jen koupě buvola je neuvěřitelně drahá ve srovnání s nákupem běžných dojnic.
V.: Takže na vaší farmě nejde jen o regenerativní hospodaření, ale také dobrodružné hospodaření.
A.: Ano! Přesně! Já už bych asi nikdy nefarmařil... Ale protože jsem s tím už začal, vím, že u toho už zůstanu. Vždy už asi budu jakýsi buvolí farmář. Ačkoli si potřebuji promluvit se synem, jak dlouho to ještě zvládnu...
V.: Říká Alex Page z Buvolí farmy Ohař nedaleko Příbrami. Moc děkuji!
A.: Děkuji mnohokrát.
